JAK VZNIKLO ASHIHARA KARATE

KYOKUSHIN

Po druhé světové válce se karate v Japonsku měnilo.

Starší školy cvičily takzvaný bezkontaktní zápas. Údery se zastavovaly těsně před cílem. Bojovník musel ukázat techniku, ale nesměl zasáhnout naplno. Bylo to bezpečné. A také to nikdy neprověřilo, jestli technika opravdu funguje.

Masutatsu Oyama s tím nesouhlasil. Chtěl vědět, co obstojí ve skutečném střetu.

Oyama sám prošel několika školami. Učil se u Gichina Funakoshiho, zakladatele Shotokanu. Učil se také u So Nei Chua, mistra stylu Goju-ryu. Z obou si něco vzal. A pak postavil něco vlastního.

Jeho škola se jmenuje Kyokushin. Oficiálně ji ustavil spolu s Mezinárodní organizací karate (IKO) v roce 1964.

JAK SE V KYOKUSHINU CVIČILO

Oyamovo první dojo bylo malé. Stálo v Tokiu za univerzitou Rikkjó. Učily se tam prvky Goju-ryu, Shorei-ryu a Kobayashi-ryu.

A cvičilo se tam takhle.

Čtyři tréninky týdně. Každý trval tři až čtyři hodiny. Na konci přišlo kumite, tedy zápas ve dvojicích. Bez chráničů. Naplno. A často víc než hodinu bez přerušení.

K tomu patřilo tameshiwari, tedy drcení tvrdých materiálů. A soustavné otužování těla.

Většina lidí to nevydržela. Stovky žáků do dojo přišly a zase odešly.

PRINCIP, NA KTERÉM TO STÁLO

Tohle je nejdůležitější věta celé první části. Zapamatuj si ji.

Kyokushin učí čelit útoku zpředu.

Bojovník jde dopředu. Přijme ránu. Udrží pozici. A vrátí ji tvrději. Vyhrává ten, kdo vydrží víc a udeří silněji.

Úchopy jsou zakázané. Hody nejsou součástí zápasu. Boj probíhá v přímé čáře.

Tenhle přístup má obrovskou sílu. Buduje odolnost, kterou jiné školy neznají. A má jeden problém.

Funguje nejlépe tomu, kdo je větší a silnější.

Přesně tenhle problém bude o deset let později řešit jeden mladý instruktor na ostrově Šikoku.

Hideyuki Ashihara se narodil 5. prosince 1944. Stalo se to v prefektuře Hirošima.

Vychovávali ho prarodiče. Bydleli v malé vesnici Nómičo.

Jako dítě byl Ashihara divoký. Měl v sobě víc energie, než se do něj vešlo. A často se pral na ulici.

V deseti letech ho dali na kendó, tedy japonský šerm s bambusovým mečem. Byl to první pokus tu energii někam nasměrovat.

Kendó ho naučilo jednu věc. Naučilo ho sledovat vzdálenost. Jak daleko druhý člověk stojí. Kdy dosáhne. Kdy ne.

Chvíli cvičil také judo. Bylo to krátké období. Ale zůstalo mu z něj něco důležitého: první představa o tom, jak se dá soupeř vychýlit z rovnováhy.

V roce 1960 mu bylo patnáct. Odešel do Tokia. Nastoupil u čerpací stanice a pracoval tam šest let.

V září 1961 vstoupil Ashihara poprvé do karatistického klubu. Bylo mu šestnáct.

Byl to Oyamovo dojo za univerzitou Rikkjó.

Uviděl tam lidi, kteří spolu zápasili naplno a natvrdo. To se mu líbilo okamžitě.

Jeho důvod, proč tam zůstal, byl prostý. Chtěl být silnější. Nic vznešenějšího za tím nebylo.

Trénoval jako posedlý. Chodil na každou hodinu, na kterou se dalo přijít. Snášel vyčerpání, které odradilo stovky jiných.

Dne 26. března 1964 složil zkoušku na první dan. Bylo mu devatenáct let.

A od té chvíle ho v dojo nikdo nedokázal v kumite porazit. Nikdo.

Mezi jeho tehdejšími spolužáky a tréninkovými partnery byli Hatsuo Royama a Tadashi Nakamura. Oba se později stali legendami plnokontaktního karate.

V roce 1966 se Ashihara stal oficiálním instruktorem honbu dojo. Honbu dojo je ústřední sídlo celé školy.

Vedl si dobře. A tak padlo rozhodnutí. Ashihara pojede do Brazílie šířit Kyokushin v Jižní Americe.

Byl to úkol, o kterém léta snil.

Před odjezdem se ale zapletl do pouliční rvačky.

Zpráva se dostala do honbu dojo. Oyama ho suspendoval na dva měsíce. Do Brazílie odjel místo něj Seiji Isobe.

A Ashihara byl poslán pryč. Do malého městečka Nomura na ostrově Šikoku. Daleko od Tokia. Daleko od centra dění.

Bylo to vyhnanství. Byl to trest.

Za tři měsíce ho zavolali zpátky do Tokia. A nabídli mu Brazílii znovu.

Ashihara odmítl.

Řekl, že v Nomuře začal něco, co chce dokončit.

Tenhle trest je důvod, proč dnes existuje Ashihara karate. Kdyby Ashihara odletěl do Brazílie, nikdy by nevznikl nový styl.

60. LÉTA NA ŠIKOKU

Ashihara přesunul svoje působení do sousedního města Jawatahama. Otevřel tam dojo. Později učil také v Uwě, v Uwadžimě a v Macujamě.

Do konce šedesátých let vybudoval na Šikoku jednu z největších základen Kyokushinu v Japonsku.

Přišly tisíce lidí. Policisté. Studenti. Úplně obyčejní lidé.

A tady se stala ta klíčová věc.

KRIZE

Poprvé v životě stál Ashihara před sálem plným lidí, kteří nebyli jako on.

Byli menší. Slabší. Pomalejší. Někteří starší. Někteří děti.

A on je učil systém postavený na jediném principu: jdi dopředu a přijmi sílu.

U velkých a silných to fungovalo. U ostatních ne.

Ashihara si uvědomil něco nepříjemného. Kyokushin, který tak obdivoval, měl slepé místo. Pro menšího člověka byl v reálném střetu jen omezeně použitelný.

Nešlo o to, že by systém byl špatný. Šlo o to, že nebyl pro každého.

A Ashihara chtěl systém pro každého.

Tady začíná ta skutečná práce jeho života. Ne v zápasech. Tady.

JAK SE DÁ VYSVĚTLIT ROZDÍL

Představ si šachovnici.

Král se pohybuje o jedno políčko. Chodí přímo. Je pomalý a předvídatelný. Jeho síla je v tom, že vydrží stát na místě.

Dáma se pohybuje po celé šachovnici. Chodí i po diagonálách. Za jeden tah změní stranu i úhel.

Kyokushin je král. Ashihara karate je dáma.

Není to o tom, že by dáma byla lepší figura. Je to o tom, že řeší stejnou situaci jinak.

SABAKI

Ashihara začal budovat systém, ve kterém obránce nečelí síle přímo.

Místo toho se přesune. Vyhne se ose útoku. A dostane se na místo, odkud útočník špatně vidí a špatně dosáhne.

Tomuhle místu se říká šikaku, tedy slepý úhel.

Celé to spojení obrany a útoku do jediného pohybu nazval Ashihara sabaki.

Sabaki není úhyb. Úhyb znamená, že se dostaneš z dosahu. Sabaki znamená, že se dostaneš na lepší místo a zůstaneš u soupeře.

ČTYŘI POZICE

Prostor kolem bojovníka se v Ashihara karate chápe jako kruh o 360 stupních. Nejde jen o to, co je před tebou.

Základ tvoří čtyři pozice sabaki.

Pozice 1, ichi. Přední noha jde šikmo vpřed a ven. Zadní noha se dotočí. Dostaneš se z osy přímého útoku a získáš kontrolu nad soupeřovou přední rukou.

Pozice 2, ni. Zadní noha jde šikmo vpřed. Změní se střeh a tělo se vyrotuje. Vstoupíš do vnějšího prostoru soupeře a kontroluješ jeho zadní ruku.

Pozice 3, san. Pivot na přední noze. Zadní noha jde obloukem vzad. Tohle je odpověď na útočníka, který se na tebe rozeběhne.

Pozice 4, shi. Pivot na zadní noze. Přední noha se stáhne obloukem vzad. Používá se hlavně proti přímým kopům.

K tomu patří práce nohou, japonsky ashi sabaki. Základní kroky se jmenují ajumi aši, cugi aši a okuri aši. Zvlášť důležité je otáčení na patě nebo na špičce, mawari aši.

RUCE JAKO TYKADLA

V Ashihara karate se ruce nechápou jen jako kryt.

Jsou to tykadla. Při každém doteku se soupeřem sbírají informaci. Kde je jeho těžiště? Kterým směrem jde jeho síla? Dá se ho chytit?

Tady je největší technický rozdíl proti Kyokushinu.

V Kyokushinu je jakékoli držení zakázané. V Ashihara karate se úchop používá.

Chytíš soupeře za gi nebo za tělo. Pomocí úchopu s ním pohneš. Vyvedeš ho z rovnováhy.

A pak přijdou hody, japonsky nage waza. Patří sem maki komi nage, tedy strh s přetočením. Nebo ura nage, protichvat přes záda. A také upravené judistické techniky, například o soto gari a kouči gari.

Tady se vrací to krátké období, kdy Ashihara jako kluk cvičil judo. Nezmizelo. Vrátilo se o třicet let později jako součást nové školy.

MA-AI

Druhá polovina celé rovnice se jmenuje ma-ai. Je to vzdálenost mezi dvěma lidmi.

Ma-ai se nedá změřit v metrech. Každý má jinak dlouhé ruce a nohy. A každý krok tu vzdálenost mění.

Sabaki proto pracuje s úhlem a s ma-ai najednou. Ruce chrání a sbírají informaci. Nohy přesouvají tělo. Oči sledují, kam soupeř míří.

JAK TO VYPADÁ V PRAXI

Dva žáci cvičí ve dvojici. Stojí příliš blízko u sebe.

Jeden se natáhne rukou. Druhý ji odkloní stranou.

Ale zůstane stát na místě. A rázem nemá kam jít.

Teď stejná situace znovu. Druhý žák odkloní ruku a zároveň udělá malý krok.

Změní se vzdálenost. Změní se strana, ze které se na partnera dívá. A zůstane mu možnost pokračovat.

To je celý smysl sabaki. Po každém pohybu musí zůstat další možnost.

OSM SKUPIN KATA

Ashihara udělal radikální věc. Zrušil tradiční kata a nahradil je vlastními.

Klasické školy cvičí sestavy staré stovky let. Ashihara je nepovažoval za užitečné pro to, co chtěl učit.

Vytvořil osm nových skupin. Každá řeší jiný typ situace.

Shoshinsha no kata, sestavy pro úplné začátečníky. Základní postoje, jednoduché údery, obranné pohyby.

Kihon no kata, základní sestavy. Učí koordinaci těla při rotaci boků.

Kumite no kata, zápasové sestavy. Kombinace úderů a kopů v neustálém pohybu.

Nage no kata, hodové sestavy. Propojují sabaki se strhy a hody.

Jissen no kata, sestavy pro reálný boj. Pro pokročilé žáky.

Goshin no kata, sebeobranné sestavy. Napadení na ulici, obrana proti úchopům a proti zbraním.

Buki no kata, sestavy se zbraněmi. Práce s tonfou a s obuškem.

Enshin no kata, kruhové sestavy. Nejvyšší úroveň kruhového pohybu.

Tyhle kata nejsou dogma. Techniku v nich lze měnit podle vzdálenosti. Když se vzdálenost zkrátí, nahradíš kop mawashi geri kolenem hiza geri. To je v pořádku. Je to dokonce žádoucí.

OD POČÍTÁNÍ K BOJI

Ashihara také vymyslel, jak se ta samá kata cvičí postupně čím dál těžším způsobem. Systém má osm fází.

V první fázi stojí žák i partner na místě. Instruktor počítá. Jde jen o pochopení úhlů.

V poslední fázi útočí partneři v náhodném pořadí, v plném tempu a bez počítání.

Mezi tím leží šest dalších stupňů. Přidává se pohyb. Přidávají se dva partneři místo jednoho. Ubírá se počítání.

Celou osmifázovou metodiku rozebereme v samostatném díle Online školy.

V roce 1976 se Ashihara objevil v dokumentárním filmu The Strongest Karate. Sabaki tam bylo poprvé vidět v akci na plátně.

Do stejného období patří i dokument The God Hand. Vznikl kolem druhého mistrovství světa Kyokushinu.

Film ale nic nedokazuje. Dokázali to žáci.

V první polovině sedmdesátých let přišel do Ashiharova dojo mladý Joko Ninomiya. Stal se hlavním pomocníkem při testování nových pohybových vzorců.

V roce 1977 skončil Takao Nakayama druhý na mistrovství Japonska.

O rok později vyhrál Joko Ninomiya desátý ročník téhož turnaje. Předtím obsadil třetí místo na prvním mistrovství světa.

Cvičil u něj i Kazuyoshi Ishii. Ten později založil organizaci Seidokaikan a stál u zrodu K-1.

Žádný z nich nebyl kopií svého učitele. To je právě ten důkaz.

Kdyby Ashihara učil svůj osobní styl, přenesl by ho jen na někoho postaveného stejně jako on. Ale on učil princip. A princip se dá předat komukoli.

Ashiharova dojo se rozrůstala. Přibývaly pobočky v oblastech Uwa a Uwadžima.

Mezi ním a vedením IKO v Tokiu rostlo napětí.

Ashihara se snažil konfliktu vyhnout. Nabídl, že se vzdá vedení poboček ve sporných oblastech. Jeho kritici ale požadovali tvrdší řešení.

Rozchod přišel v roce 1978. Některé zdroje uvádějí počátek roku 1979.

Ashiharovy organizace popisují, že odešel sám. Kyokushin uvádí, že byl vyloučen. Obě verze se tradují dodnes.

VLASTNÍ ŠKOLA

V září 1980 založil Ashihara Novou mezinárodní organizaci karate (NIKO). Ústřední dojo umístil do Macujamy.

Nový styl dostal jméno Ashihara Karate Kaikan.

Definoval ho jako moderní a racionální karate pro reálnou sebeobranu. Cílem nebylo snést co nejvíc poškození. Cílem bylo poškození se vyhnout.

ZNAK A GI

Ashihara změnil i to, jak škola vypadá.

Tradiční gi je čistě bílé, bez potisku. Ashiharovi žáci dostali na záda velký nápis Ashihara Karate, na hruď znaky stylu a na levý rukáv barevné logo.

Na svou dobu to byla revoluce.

Samotné logo má jasný význam. Vnější kruh představuje kruhový pohyb sabaki. Písmena A a K jsou stylizovaná do siluety dvou bojovníků, kteří spolu brousí své dovednosti. A čtyři výseče znamenají čtyři diagonální směry pohybu.

Ashihara vyučoval na japonské policejní akademii.

Tohle se často zjednodušuje, tak si to řekněme přesně.

Japonská policie má vlastní systém zákroku. Jmenuje se taihodžucu. Povinně se v akademii cvičí také judo nebo kendó. Ashihara karate nebylo tím policejním stylem. Bylo jednou ze škol, které se tam vyučovaly.

Ale ten důvod, proč tam bylo, dává smysl.

Policista nemá vyhrát zápas. Má zvládnout situaci. Má zůstat v právu. A má odejít po svých.

Krok stranou. Udržení odstupu. Kontrola soupeřovy rovnováhy. Možnost pokračovat. To je přesně ta sada nástrojů, kterou taková práce potřebuje.

Proto také Ashihara do systému zařadil práci se zbraněmi. Konkrétně s krátkou policejní tonfou, s teleskopickým obuškem a s vrhacími shurikeny.

Skupina kata Buki tedy není ozdoba. Vznikla z reálné poptávky.

V roce 1987 se u Ashihary objevily první vážné příznaky amyotrofické laterální sklerózy (ALS). Je to neurologické onemocnění. Postupně odebírá kontrolu nad svaly.

Zamysli se nad tou ironií. Ashihara celý život učil tím, že pohyb ukazoval vlastním tělem. A právě tuhle schopnost začal ztrácet.

Nepřestal.

Rozvíjel styl dál. Psal knihy. A předával znalosti synovi Hidenorimu a nejbližším žákům.

Napsal Fighting Karate (1985) a More Fighting Karate (1989). Oba tituly patří dodnes mezi nejlepší praktické manuály plnokontaktního boje. Vydal také autobiografii The Word of Life.

A vytvořil ještě jednu věc, na kterou se často zapomíná. Mangu. Devětadvacet dílů, ve kterých ve dvaatřiceti lekcích vysvětluje principy sabaki. Kreslený příběh jako učebnice.

Hideyuki Ashihara zemřel 24. dubna 1995 v Macujamě. Bylo mu padesát let.

Na pohřeb přišlo přes tisíc lidí z celého světa.

Vedení NIKO převzal jeho syn Hidenori Ashihara. Byl ještě velmi mladý. V začátcích mu pomáhali otcovi nejvěrnější žáci, mezi nimi sensei Suzuki a shihan Yuasa.

Ashiharovo dědictví se nešíří jen přes jeho vlastní organizaci. Šíří se i přes školy, které z něj vyrostly.

Joko Ninomiya založil v roce 1988 Enshin karate. Vytvořil také turnaj Sabaki Challenge, který plně rozvinul sportovní potenciál úchopů a hodů.

Kazuyoshi Ishii založil Seidokaikan. Z něj později vzniklo K-1, soutěž, která v devadesátých letech propojila nejtvrdší karatisty a kickboxery světa a dostala je do televize.

Makoto Hirohara vyvinul styl Shintaiikudo.

Hidenori Ashihara vede NIKO dodnes. Ashihara karate je aktivní po celém světě.

V České republice styl udržují kluby včetně Sportovního klubu Katana v Praze. Účastní se mezinárodních kempů, seminářů pod vedením zahraničních mistrů a plnokontaktních turnajů.

Vrátíme se na začátek. Stojíš na tatami. Proti tobě stojí partner.

Až se příště postavíš do postoje, polož si tři otázky.

Stojím tak, abych mohl vykročit?

Poznám, že se změnila vzdálenost?

Zůstane mi po tomhle pohybu ještě kam jít?

To jsou přesně ty otázky, které si kladl Hideyuki Ashihara. Kladl si je proto, že měl před sebou lidi, kterým nefungovalo to, co uměl.

Nezměnil je. Změnil systém.

A přesně tak se dá pokračovat v příběhu, který začal v roce 1944.